My lidé žijeme tak, jak žijeme, do značné míry jenom proto, že máme peníze, za které si můžeme pořídit cokoliv, co podle svého názoru potřebujeme ke své dokonalé nebo aspoň slušné existenci. Dokud takové peníze máme, jde všechno víceméně skvěle. Je jenom málo toho, co by se nedalo formou koupě pořídit. Jenže ne vždy je peněz dost. A ani ti, kdo jich dost mají, vlastně nemusí být v dokonalé situaci.
Peníze jsou totiž dvoje. Ty vlastní a ty, které mají lidé pouze vypůjčené. A byť si lidé mající kterékoliv z těchto peněz mohou zaplatit všechno, oč jim jde, není to v obou případech totéž. Kdo totiž platí vlastními penězi, má jak známo své jisté. Zaplatí, dostane to, co chce dostat, a tím je to skončeno. Zatímco když člověk platí penězi vypůjčenými, má sice to, oč se zajímá, také, ale není na tom dokonale. Protože jednoho dne dojde na splácení a pak bude muset dotyčný sehnat tolik peněz, aby to požadované vrátil.
Půjčené peníze jsou tedy dobro i zlo zároveň. Je na nich dobré to, že kdo získá půjčku, ten nemusí žít v dané chvíli v bídě, špatné ale to, že až dojde na vracení, nebude už věřitel brát ohledy na to, kde na to ten splácející vezme. Prostě se bude dožadovat svého, vypůjčených peněz plus jejich úroků a/nebo poplatků, a dlužníkovi nic neodpustí.
A proto si mohou lidé brát půjčky, když se jim nevede valně a když se najde někdo, kdo by jim půjčil. Ale měli by mít neustále na paměti, že to nejsou jejich peníze. A byť je tedy mohou někdy využívat, není to dokonalá situace. Dokonale bude zase až tehdy, až se půjčky splatí, až se dluhy vyrovnají. A do té doby by neměli ti s půjčkami utrácet bezuzdně a za kdejakou hloupost. Protože si mohou připadat s vypůjčenými penězi bohatí, ale bohatí nejsou. A když na to někdo zapomíná? Pak se tento nesmí divit, když nastanou problémy, a to třeba i fatální. A jestli se tomu pak diví, je to jeho problém.