Diamanty jsou tak brány jako synonymum pro bohatství, luxus, vysokou pozici na společenském žebříčku. A proto se o nich mluví jako o investiční sázce na jistotu, na které se nedá prodělat.
Někdy jsou tak diamanty považované z dlouhodobého úhlu pohledu za výhodnější investici než třeba akcie. Čemuž nahrává i to, že zásoby přírodních diamantů nejsou nevyčerpatelné a jejich těžba je stále obtížnější.
Ovšem jsou tu pochopitelně i rizika a komplikace. Problémem je třeba už i jenom vysoká cena takových diamantů, kterou si nemohou dovolit mnozí lidé zaplatit, i vysoké náklady na expertní posouzení, obchodní marže a daně. Což činí diamanty jen obtížně získatelné a následně zřejmě ne už tak výhodně prodejné. Sice existují i jisté představy o ceně diamantů, ovšem situace na trhu těmto nejednou neodpovídá, protože poptávka neodpovídá nabídce.
Cenotvorba navíc není transparentní, a proto není jisté, že se určitý diamant podaří za ceníkovou cenu prodat.
A ten, kdo diamanty vlastní, nedosahuje během doby jejich držení žádných průběžných výnosů, nejsou tu žádné dividendy či úroky. A výnosné jsou tak diamanty jenom v případě, že se je podaří levně získat a draze prodat. Takže se tu dá jenom spekulovat na růst cen dostatečný na to, aby překonal ztráty způsobené průběhem obchodní transakce.
Takže se možná někomu podaří na transakcích s diamanty i vydělat. Jenže je to notně rizikový podnik. Nikdo nikdy nedokáže odhadnout, zda a kdy se majitelé rozhodnout masivně prodávat, zda se neobjeví syntetické diamanty nebo jiné alternativy, jež srazí diamanty na kolena. Proč by také ne, že? Když jde jen o obyčejný uhlík.
