Člověk většinou žije nebo se alespoň snaží žít tak, aby vystačil se svými příjmy a po jeho smrti, jež jednoho dne musí nevyhnutelně přijít, tu po něm něco zůstalo pro jeho dědice.
Ovšem co když se ani jedno z toho právě zmíněného nevyplní? Tedy co když má člověk tu větší a tu menší existenční potíže a zároveň nemá nikoho, komu by na zemi zanechal své pozemské statky? V takovém případě se může někdo podobný rozhodnout i pro takzvanou zpětnou hypotéku. Nebo dejme tomu hypotéku na dožití.
Takováto půjčka může být v podstatě ideálním řešením pro někoho, kdo už na světě nikoho nemá a rád by tak zužitkoval jmění, které vlastní, aniž by riskoval existenční nejistotu nebo skutečnost, že jeho nahromaděný majetek propadne nakonec státu.
Takový člověk si tu může vzít jeho nemovitostí zajištěný úvěr, který nebude muset nikdy splácet. A to proto, že se tento splatí až po jeho smrti právě v podobě zmíněné zastavené nemovitosti.
Minimálně šedesátiletý svéprávný žadatel, respektive skupina více než jednoho žadatele, v níž dosáhl zmíněné věkové hranice i ten nejmladší, může dát do zástavy vlastní udržovanou nemovitost stabilní hodnoty, v níž bydlí a na níž nevisí žádná exekuce, pokud tedy tato nemá být získaným úvěrem vyplacena, a na oplátku získá úvěr, umožňující důstojnější dožití.
Což vypadá pochopitelně docela zajímavě. Protože kdyby dotyčný majitel svou střechu nad hlavou prodal, kam by šel? A kdyby tuto vlastnil až do úplného konce, nic by z ní neměl a vše by shrábnul tatíček stát. Zatímco takto žije jako ve svém až do konce svých dní a získá i nějaké ty peníze na přilepšenou.
Ovšem každopádně by měl takový krok učinit jenom ten, kdo má vážné problémy a nebude mít komu cokoliv odkázat. Protože po smrti propadne nemovitost poskytovateli tohoto úvěru. Který si na tom – a to si nezastírejme – pořádně namastí kapsu. Protože ten, kdo si tento úvěr vezme, dostane jen malou část hodnoty své nemovitosti.