Diamanty nejsou vlastně ve své podstatě ničím výjimečným. Jde přece v podstatě jenom o docela obyčejný uhlík, který je všude kolem nás, pouze s tím rozdílem, že má tento v jejich podobě poněkud odlišnou vnitřní strukturu. Která činí právě z této formy něco, co je považované za něco vzácného, za něco, za co utrácejí lidé nekřesťanské peníze.
Diamanty jsou tak brány jako synonymum pro bohatství, luxus, vysokou pozici na společenském žebříčku. A proto se o nich mluví jako o investiční sázce na jistotu, na které se nedá prodělat.
Někdy jsou tak diamanty považované z dlouhodobého úhlu pohledu za výhodnější investici než třeba akcie. Čemuž nahrává i to, že zásoby přírodních diamantů nejsou nevyčerpatelné a jejich těžba je stále obtížnější.
Ovšem jsou tu pochopitelně i rizika a komplikace. Problémem je třeba už i jenom vysoká cena takových diamantů, kterou si nemohou dovolit mnozí lidé zaplatit, i vysoké náklady na expertní posouzení, obchodní marže a daně. Což činí diamanty jen obtížně získatelné a následně zřejmě ne už tak výhodně prodejné. Sice existují i jisté představy o ceně diamantů, ovšem situace na trhu těmto nejednou neodpovídá, protože poptávka neodpovídá nabídce.
Cenotvorba navíc není transparentní, a proto není jisté, že se určitý diamant podaří za ceníkovou cenu prodat.
A ten, kdo diamanty vlastní, nedosahuje během doby jejich držení žádných průběžných výnosů, nejsou tu žádné dividendy či úroky. A výnosné jsou tak diamanty jenom v případě, že se je podaří levně získat a draze prodat. Takže se tu dá jenom spekulovat na růst cen dostatečný na to, aby překonal ztráty způsobené průběhem obchodní transakce.
Takže se možná někomu podaří na transakcích s diamanty i vydělat. Jenže je to notně rizikový podnik. Nikdo nikdy nedokáže odhadnout, zda a kdy se majitelé rozhodnout masivně prodávat, zda se neobjeví syntetické diamanty nebo jiné alternativy, jež srazí diamanty na kolena. Proč by také ne, že? Když jde jen o obyčejný uhlík.