O lichvářích, tyjících z bídy lidí, se u nás mluvívalo už za minulého režimu, kdy tito byli zavrženíhodným symbolem takzvaného zahnívajícího kapitalismu. Pak se tito objevili i u nás a skutečně si počínali tak, jak by si slušní lidé počínat neměli, a to až do doby, kdy bylo jejich počínání zapovězeno zákony. Ovšem přesto tito zcela nevymizeli a dodnes se občas vyskytují. Zejména v takzvaných vyloučených lokalitách nebo mezi lidmi, kteří se ocitli na dně a jsou tak ochotni (nebo spíše nuceni) jejich nabídky akceptovat, nevěda, k čemu to zpravidla nakonec vede.
Takoví lichváři jsou ochotni půjčit těm, jimž by nikdo jiný nepůjčil. Jejich poskytování půjček je tak extrémně rizikové. Ovšem pochopitelně ani ne tak pro ně samotné, jako spíše pro ty, kdo si od nich nějaké ty peníze vezmou. Z nevědomosti nebo z krajního zoufalství.
Taková lichva obnáší jak známo drakonické úroky a poplatky, jež jsou s takovými půjčkami neodmyslitelně spojené. Člověk si vezme klidně i jenom pár korun a následně aby vysázel na dřevo vše, co má. A když ani to nestačí? Pak si musí znovu půjčovat, čímž se dostává do začarovaného kruhu, který končí tím, že není kde brát.
Což ale lichváři pochopitelně neakceptují. A trvají logicky na svém. A neváhají použít třeba i ty nejbrutálnější metody s úmyslem dostat své.
A dlužníci? Jsou ztraceni. Zejména pokud je opanuje oprávněný strach nebo pokud tito nevědí, že existuje řešení.
Tím řešením je zákon, považující lichvářské půjčky za nelegální a smlouvy o těchto za od samotného počátku neplatné. Takže lze zákonnou cestou dosáhnout toho, že se přemrštěné požadavky hradit nemusí.
Nemusí, ale…
Přesto je lichvářům jen těžké uniknout. Protože co je pro tyto zákon? Nic. A dlužníci jsou vesměs i nadále nuceni žít těmto na dosah. A je jen těžko představitelné, že by se lichvář smířil se svou ztrátou.
A proto je jen jediná možnost, jak uniknout ohrožení. A to říkat lichvářům ‚ne‘. I v nejtěžších chvílích.