Když si na to lidé troufají, mohou investovat i do něčeho jiného, než jsou všeobecně nevýnosné, ale aspoň ze zákona pojištěné finanční produkty. Nikdo nemusí jenom naivně ukládat na vkladní knížku či nějaký účet, kde reálnou hodnotu majitelových peněz znehodnocuje postupující inflace, ale může vsadit klidně i na nějaké cenné papíry. Mezi ty pak patří v našich končinách už od dob privatizace i akcie.
Akcie si dnes mohou pořizovat už i docela běžní smrtelníci. A také tak nejednou činí. S nadějí na to, že na tom vydělají, ovšem jak známo i s rizikem, že se investované finanční prostředky rozplynou v nenávratnu jako pára nad hrncem.
V případě akcií se investuje do konkrétních projektů, tedy podniků. A ten, kdo do těchto cenných papírů své jmění vloží, tak získává podíl na jím zvolené firmě. Který se pochopitelně může zhodnocovat, může stagnovat, ale také nezadržitelně padat. To podle okolností.
Aby pak akcie umožňovaly dosahování zisku, je nezbytné s nimi obchodovat. V optimálním případě je tedy nakupovat v době, kdy jsou levné, a prodávat, když jejich hodnota dosáhne maxima. Rozdíl mezi takovou pořizovací a prodejní cenou pak totiž představuje dosažený zisk.
I když… I když tomu zase až tak docela být nemusí. Protože dobře víme, jak to na našem trhu nejednou chodí, víme, že se na cizích penězích kdekdo rád přiživí. A v případě akcií si své nejednou žádá i tatíček stát.
Výhodu mají při prodeji akcií jedině fyzické osoby, jež jsou osvobozeny od daně z příjmu v případě, že před prodejem drží akcie minimálně tři roky. Tedy doposud. A bohužel nikoliv ‚na věčné časy a nikdy jinak‘. Již v příštím roce má dojít ke změnám, v jejichž důsledku budou takové fyzické osoby osvobozeny od povinnosti platit z takových transakcí s akciemi daň z příjmu pouze v případech, že půjde o prodej v ceně do dvaceti milionů korun za zdaňovací období.
Inu, co naděláme. Někdo investuje své peníze s rizikem, že prodělá, a jiný (tedy stát) slízne smetanu, když to vyjde a bude to stát za to. Smutné, ale má tomu být tak.